Miloslava Vrbová

Scéna postavená na motivevch divadelního světa opouští běžnou popisnost a mění se v hluboké podobenství o lidské blízkosti a hledání naděje. Kompozici dominuje dvojice postav v bílých oděvech, které se nacházejí v těsném sousedství, avšak jsou od sebe v postoji maličko odkloněny, což zvýrazňuje jejich vnitřní nejistotu a motiv samoty uprostřed sdíleného okamžiku. Pierot a Columbina se nacházejí v přelomovém momentu, kdy v sobě prožívají hluboký vnitřní střet. Stojí sice zády k temnému tunelu v pravé dolní části, jako by před ním podvědomě ustupovali, ale tíha té hluboké noci je neúprosně obklopuje. Celá jejich bytost se upíná k prosvětlené denní obloze v levé horní části – je to jejich společný cíl, naděje a touha vyjít ze stínu ven na světlo, kde je jejich tichá sounáležitost nepustí. Nad každou z postav se navíc v tajuplném oparu nachází samostatný světelný bod, připomínající zářící hvězdu, což celému výjevu dodává ochranný, meditativní řád. Jemné vrstvení chladných modravých a bílých tónů na šatech dává plně vyniknout křehké kresbě obličejových profilů a ztišené atmosféře nočního nokturna, ve kterém obě figury procházejí tímto tajuplným meziprostorem společně.

V tichém postoji Pierota a Columbiny se zrcadlí hluboký odraz našich vlastních lidských životů, našich vnitřních nejistot i neustálého hledání blízkosti. Pohled na tento tajuplný meziprostor noci a rodícího se světla pomáhá vnímat složitost lidských osudů a přináší pocit sdíleného porozumění. Vlastnictví tohoto ojedinělého originálu tak pro vnímavého diváka představuje opravdové umění, které neplní pouze estetickou roli, ale stává se každodenním průvodcem při objevování sebe samého.