Lev Šimák

Nahromadění lidských postav v sevřeném, minimalistickém prostoru výstižně zhmotňuje tísnivou atmosféru, vnitřní bolest a sdílené lidské utrpení válečného roku 1941. Kompozice rozehrává hluboké psychologické drama několika generací, kde každá tvář nese svůj vlastní příběh trápení — od plačícího chlapce v popředí přes zádumčivou dívku kousající si prst až po ženu v šátku s obvázanou hlavou rýsující se v pozadí. Dynamickým středobodem výjevu se stává matka uprostřed, která v náručí zoufale konejší naříkající malé dítě, což do této melancholické scény vnáší motiv mateřské lásky a bezmoci. Suverénní kresebná linka v kombinaci s citlivě nanesenými zemitými, okrovými a cihlovými tóny dává celému výjevu obrovskou syrovost a naléhavost. Prchavý moment zachycený v této komorní práci se tak mění v nadčasové, hluboce humánní svědectví o zranitelnosti a bolesti, která se v těžkých dobách dotýká bez rozdílu každého z nás.

Tento silný figurální motiv plný hlubokého lidského porozumění a psychologické hloubky přináší do interiéru výjimečný prvek empatie, historického svědectví a intelektuálního nadhledu. Rafinovaná kompozice lidských tváří v hřejivých přírodních tónech usazená v elegantním paspartovaném rámu dokáže stěnu v místnosti okamžitě opticky zútulnit a proměnit ji v myšlenkově podnětné ohnisko. Přítomnost tohoto vzácného a raného válečného díla reprezentuje nejvyšší úroveň sběratelské zralosti, která v umění nevyhledává pouhou dekorativnost, ale oceňuje skutečnou sílu prožitku a pravdivost.